Já a posilovna aneb Vztah, který trvá už dva roky

7. srpna 2017 v 15:26 | Jirka |  Má přítomnost
Dnes jsou to přesně na den 2 roky, co jsem se odhodlal poprvé vejít do posilovny. A uvědomil jsem si, že na téma posilovna jsem ještě za celou tu dobu nenapsal ani jeden článek. V mnoha článcích jí sice zmiňuji, ale vždy jen okrajově. A tak dozrál čas se na téma já a fitko podívat trochu podrobněji.
 

Když o sobě člověk pochybuje aneb Díky za každé vlídné slovo

28. července 2017 v 16:05 | Jirka |  Má přítomnost
V poslední době se mi stává jedna zvláštní věc. Mám pocit, že lidé, které potkávám nebo s nimiž mluvím ve mně vidí něco víc, než jsem schopen vidět já sám. A to je hodně zvláštní pocit. Nevím teď, jak to přesně vysvětlit nebo podat, vlastně ani nevím, jak si to vysvětlit. Jen vím, že to je pro mě něco, co můj mozek neumí asi nějak pořádně pobrat.

Jak jsem se (ne)seznámil v TV show aneb Má účast v pořadu Take Me Out

13. července 2017 v 11:58 | Jirka |  Má přítomnost
Krásný den vám všem. Poté, co jsem absolvoval loni koncem července Speed dating a poté, co jsem absolvoval letos v půlce února divadelní představení pro nezadané, mám za sebou třetí větší seznamovací akci, kterou je natáčení seznamovací show Take Me Out pro slovenskou TV JOJ (bude to vysílat i česká TV Prima) a myslím, že vám dlužím nějaký ten článek. Ale musím nad jeho psaním velmi přemýšlet, jelikož samozřejmě existuje nějaká smlouva, kterou mám s JOJkou, a nesmím prozradit, jak se má účast ve studiu vyvíjela. Nicméně myslím, že vám mohu prozradit mé pocity, které se mi honily hlavou a jak jsem to vše prožíval.
 


Trochu hektika aneb Co je u mě nového

2. července 2017 v 22:28 | Jirka |  Má přítomnost
Zdravím všechny a omlouvám se za odmlku trvající téměř dva a půl měsíce, ale měl jsem toho opravdu mnoho. Koneckonců i tento příspěvek bude psaný v rychlosti, protože mnoho času nemám ani nyní.

Když opona stoupá vzhůru aneb V divadle se cítím nejlépe

23. dubna 2017 v 16:18 | Jirka |  Má přítomnost
Vážně už od mého posledního článku na blogu uplynulo 42 dní? Občas se nestačím divit, jak ten čas utíká. Nicméně život nějak běží a já nechci zanevřít na svůj blog, tak když mám konečně trochu času, chci zde jen trochu nastínit, jak se můj život vyvíjí. Samozřejmě stále mi mnoho času zabírá má práce, můj pejsek (venčím čtyřikrát denně vždy zhruba půl hodiny) a cvičení v posilovně, kam chodím nepřetržitě třikrát týdně (občas kvůli časové tísni nějaké cvičení vynechám, ale není to často) už něco málo přes 20 měsíců. Ale i přesto se najde i dostatek volného času na nějakou další aktivitu. A tou je od března intenzivnější navštěvování divadla.

Všechny malé zázraky aneb O knize, která mi rozervala srdce

12. března 2017 v 19:33 | Jirka |  Má přítomnost
Tenhle článek jsem neplánoval a vlastně se ani příliš netýká mě samotného, ale potřebuji se vypsat ze svých myšlenek a pocitů, protože toho mám plnou hlavu. V tomto příspěvku se totiž hodlám věnovat jedné knize, kterou jsem včera dočetl, a které mám plnou hlavu a plné srdce. V sobotu 11. února jsem rozečetl jednu z knih, které mám ve své knihovně, a která se řadí k žánru YA (young adult). Kdo čtete můj blog od začátku, víte, že tento žánr vyhledávám a patří k mým nejoblíbenějším. A protože počet nepřečtených knih v mé knihovně se pomalu snižuje, došlo i na tuto knihu, kterou jsem zakoupil již 5. listopadu 2015 (tedy před více než 16 měsíci) spolu s šesti dalšími knihami tohoto žánru. Vlastně ani nevím, proč jsem tuto knihu nechával tak dlouho ve své knihovně bez povšimnutí a sahal po jiných knihách. Možná jsem nevěřil, že by mohla být tak zajímavá jako ty ostatní, možná jsem si říkal, že to bude tuctová romance. Nicméně něco mě tehdy v knihkupectví přinutilo si ji koupit, a zpětně jsem rád za to, že v záplavě knih tohoto žánru jsem se rozhodl si k nákupu přibrat i tento román. A o jakou knihu že se to jedná? Knihu napsala spisovatelka Jennifer Niven a v češtině se jmenuje Všechny malé zázraky.

O snech aneb Sen jako odraz reality

5. března 2017 v 16:49 | Jirka |  Má přítomnost
Přemýšleli jste někdy, jak zvláštní mohou být sny, které se nám zdají? Jak reálně mohou působit? A jak se nám mohou vrýt do paměti natolik, že nám v ní zůstanou na hodně dlouho dobu, jako by se snad opravdu staly? Mně se jeden takový den zdál před pár týdny a docela mě překvapil jeho obsah, jeho sdělení i to, jak živý ten sen byl. Vlastně jsem váhal, jestli se o něm někomu svěřit. Ale koneckonců, proč ne, když to byl můj sen. A vůbec nezáleží na tom, že předmětem toho snu byl ještě někdo další.

Jak jsem se (ne)zadal aneb Divadelní představení pro nezadané

12. února 2017 v 17:02 | Jirka |  Má přítomnost
Pokud čtete pravidelně můj blog, víte o mně to, že jsem nezadaný, ale i to, že miluji divadlo. Občas jsem přemýšlel, jestli by to nešlo nějak skloubit, jestli by mi divadlo nemohlo pomoci od samoty. Ale nějak jsem nevěděl, jak na to. Až přišla trefa do černého. Naděje se přede mnou objevila v okamžiku, kdy jsem si během druhé půlky ledna řekl, že už jsem dlouho nebyl na žádném divadelním představení v Praze (naposledy to bylo začátkem loňského září na Sluhovi dvou pánů), a že bych mohl projet programy pražských divadel na únor a březen. Taky jsem tak učinil. Národní divadlo mě svým programem nijak nezaujalo, Divadlo Na Jezerce jsem si zatím nechal v otevřených možnostech, stejně jako Studio Dva, Divadlo Na Vinohradech či Činoherní klub. Pak jsem si vzpomněl, že jsem loni na podzim zvažoval představení "Kdo se bojí Virginie Woolfové" v Divadle Rokoko a zavítal jsem tedy i na stránky tohoto divadla. A tam jsem to objevil. Něco, co mě zaujalo natolik, že jsem ihned v podstatě bez rozmyslu koupil vstupenku. Akce nazvaná Představení pro nezadané. Termín 11. února 2017 od 17 hodin, na programu ruská klasická hra Strýček Váňa od Antona Pavloviče Čechova, což mi znělo jako super možnost po loňském představení Racek v podání Dejvického divadla, které mě absolutně nadchlo, se znovu potkat s dílem tohoto ruského dramatika, a po skončení představení navíc doprovodný program, při kterém je možnost se seznámit s nezadanými dívkami. Byl jsem nadšený, že mohu spojit svou vášeň pro divadlo a možnost seznámit se. A včera jsem tedy tuto akci absolvoval

Ledové vlasy aneb Jak jsem se nechal obarvit

29. ledna 2017 v 14:39 | Jirka |  Má přítomnost
V životě člověka asi občas musí nastat chvíle, kdy si řekne, že by chtěl zkusit nějakou úleťárnu, něco dostatečně bláznivého na to, aby nedokázal předvídat výsledek, ale zároveň ho to neovlivní v negativním smyslu. A pokud je ten člověk navíc narozen ve znamení vodnáře, honí se mu takových úleťáren v hlavě vícero. Mně se třeba už od prosince proháněla v hlavě myšlenka na to, že bych si mohl nechat zkusit obarvit vlasy. Jasně, pro mnoho lidí je to samozřejmá věc, vlasy si obarví doma a přijde jim to všední a obyčejné. Stejně tak mnoho puberťáků to aspoň jednou zkusí. Ale ne tak já. Pro mě to do té doby bylo něco nepředstavitelného, částečně proto, že v dobách mé tloušťky mi bylo i tak nějak jedno, jaké mám vlasy a příliš jsem se o ně nestaral. A právě protože to pro mě bylo něco nepředstavitelného mě to začalo lákat. Věděl jsem, že by to mohl být fajn dárek k mým kulatým narozeninám. Ale k definitivnímu rozhodnutí mi zbývalo rozhodnout se pro nějakou vhodnou barvu. A když jsem koncem prosince už poněkolikáté viděl můj oblíbený animák "Legendární parta" s mou oblíbenou postavou jménem Jack Frost, najednou mi to došlo. Chci vlasy stylizované do barvy ledu. Přece jen jsem narozený v lednu, vlasy si nechám obarvit v lednu, tak co je vhodnějšího než barva ledu? A začátkem ledna jsem se tedy objednal do mého oblíbeného kadeřnického studia, kam chodím už druhým rokem. A vlastně proč zde jeho název nezveřejnit? Placená reklama to není a když jsem s něčím spokojený, rád to doporučím dál. Jedná se o Studio Miracle v Českých Budějovicích. Termín jsem si vybral na pondělí 23. ledna 2017 v 10 hodin dopoledne.

30 let aneb Vzpomínky zašlé i živé

26. ledna 2017 v 11:50 | Jirka |  Má přítomnost
Dnes je mi 30 let (narodil jsem se v 11:50 dopoledne, a proto tento příspěvek zveřejňuji na minutu přesně 30 let po mém narození). Všechno nejlepší, chtělo by se zvolat. Ale ať mi popřeje kdokoliv, ať mi bude přát cokoliv, jen já budu vědět, co pro mě ta dnešní třicítka znamená. Když člověk slaví kulaté narozeniny, je to jaksi mnohem výjimečnější, než když se slaví běžná číslovka. A hlavně to člověka nutí tak nějak se zamyslet a možná i lehce bilancovat. Přece jen už mám něco odžito, už stojím na prahu řekněme jakési opravdové dospělosti, kdy už asi nelze čekat, že budu svým okolím označován za mladého muže. Tak jakých bylo těch 30 let?

Kam dál